Tajný archiv pevnosti Laekenois

O Laekenois trochu jinak - zakázané kroniky, uniklé zápisy :)

Došel jsi až sem, poutníku? Pak jsi objevil kout Pevnosti, kde kronikáři popouštějí uzdu fantazii a pravda si občas bere dovolenou. Některé příběhy se možná staly, jiné zcela jistě ne. A u ostatních raději nepátráme.

Zde vládne Laekenois, nejrozcuchanější ze čtyř variet belgického ovčáka. Pes, jako by ho utkali ze staré žíněnky, nechali ho projít elektrickým výbojem a následně ho zapomněli v dešti na hromadě sušené ardenské trávy. Jeho srst vzdoruje hřebenu i svěcené vodě, energie by vystačila na sto divočáků a inteligence budí podezření z tajného špionážního výcviku.

Vstup na vlastní nebezpečí, poutníku! Za pravdivost zdejších kronik a zakázaných textů Pevnost neručí.

O zrození Laekenoise aneb co ani víly nečekaly

Kdysi, v dobách, kdy belgické pastviny halily ranní mlhy a po setmění se mezi vřesovišti děly věci, o nichž se za bílého dne raději nemluvilo, pásl jeden pastevec své ovce. Stáda měl požehnaně, trávy dostatek, ale věrný pes mu chyběl. A protože samota je zlá společnice a ovce, jak známo, mnoho moudrých rozhovorů nenabídnou, začal pastevec přemýšlet, jak tuhle nesnáz vyřešit.

Nakonec se rozhodl, že si psa vyrobí sám. Z čeho jiného než ze slámy, které měl kolem sebe víc než dost? Vzal pořádný snop a dal se do díla. Vytvaroval tělo, přidal čtyři nohy, ocas a hlavu. S ušima si chvíli nevěděl rady a čumák se mu poněkud nepovedl, ale což. Z dálky to vypadalo jako pes a za soumraku, jak pastevec spokojeně usoudil, by to mohlo projít i u přísnějšího znalce.

Jenže té noci se nad pastvinou cosi pohnulo. Z mlhy se vynořily tři víly. První obešla podivuhodné stvoření zprava, druhá zleva a třetí si ho dlouze prohlížela, jako by právě narazila na dílo, které by se mělo zapsat do dějin, byť možná do těch méně důvěryhodných.

"A co s tím hodláme dělat?" zeptala se nakonec.

"Když už si s tím dal takovou práci," odvětila první, "byla by škoda nechat to tu ležet."

A tak mu vdechly život.

Sláma se zachvěla, čtyři nohy se nejistě zapřely o zem a hlava se otočila za nejbližší ovcí. Pes zavětřil, protáhl se a vydal zvuk, který měl k ušlechtilému štěknutí ještě poněkud daleko. Víly si vyměnily pohledy. Na první pokus to nebylo špatné.

Pastevec jásal. Konečně měl psa! Ovce však jeho nadšení nesdílely. Něco jim říkalo, že s příchodem tohoto podivného tvora končí časy bezstarostného přežvykování. A nemýlily se. Nový hlídač se totiž sotva rozkoukal, už začal brát své poslání smrtelně vážně.

A tak se prý zrodil první Laekenois. A jestli se vám zdá, že na tom příběhu něco nesedí, nezapomínej poutníče: každá pořádná legenda má svá tajemství. A ta nejlepší se nikdy nedají vyčesat zcela do rovna.......

Je to legenda, nebo pravda? Rozhodli jsme se tuto závažnou otázku vědecky prověřit. Prostudovali jsme archivy, kroniky, historické prameny a vyslechli pamětníky. Po mnoha hodinách usilovného bádání jsme konečně dospěli k zásadnímu objevu.

Samozřejmě, že to tak není. Úplně první Laekenois totiž nebyl ze slámy. Byl ze sena.

O psím králi Laekenovi I., psí královně Laekence a jedné zapomenuté sudičce

Jedna stará pověst praví, že psí král Laeken I. a psí královna Laekenka se tolik milovali, až spolu měli Laekeňátka.

K jejich kolébce přišly dvě sudičky. Jedna jim nadělila krásnou zvlněnou srst, druhá milou povahu. Jenže… na třetí sudičku zapomněli. Ta se po čase zapškle došourala k hradu a pravila: "Dobrá tedy! Až to budete nejméně čekat, vaše dcera přijde do jiného stavu. A považte – s hladkosrstým psem a ještě k tomu s neposedným kejklířem! A porodí v maliní!" Král se zhrozil. Královna omdlela. 

A skutečně. Jednoho dne se v maliní ozvalo podezřelé šustění. A když se z něj vybatolila první štěňata, měla hladkou srst a energie na rozdávání. Tak prý vznikli Maliňáci.

Aspoň tak praví jedna z pověstí. Pokud si myslíte, že si vymýšlím pak tedy ne. Máme ověřený zdroj.

Zdroj: Ovčák, který to slyšel od ovčáka, který to slyšel od dědka svého dědka.

Zaniklé belgické vesnice, jejich kroniky a Laekenois

Následující historické záznamy, nalezené v archivech mezi starými recepty na vafle, dokazují, jak hlubokou stopu tito psi a jakou mystiku v Belgii zanechali.

• Oud-Krabbers: Vesnice zanikla v roce 1908 poté, co celá populace propadla závislosti na loupání brambor pozpátku.
• Saint-Sulpice-des-Frites: Obec byla omylem vymazána z mapy, když na ni kartograf v roce 1904 vylil majonézu.
• Château-Bizarre: Vesnice, která se podle legendy zjevuje pouze tehdy, když má průměrný Belgičan chuť na pivo.

Z farní kroniky Oud-Krabbers, svazek VI. (rok 1789):

"Tento měsíc zasáhla naši obec nová katastrofa. Pekárenský učeň Pieter si pořídil psa plemene laekenois. Zvíře vypadá, jako by přežilo zásah bleskem do stohu slámy, a má v sobě energii stovky nadržených divočáků. V pondělí pes vběhl do prostoru u místní bramborárny, kde padesát občanů loupajících brambory začalo kvůli němu hromadně zmatkovat. Pokusil se také sežrat starostovi paruku v domnění, že jde o tchoře. Starosta poté prohlásil plemeno Laekenois za právní ekvivalent konce světa. Bůh ochraňuj naše brambory."

Léta Páně 1908 Budiž zaznamenáno, že obec Oud-Krabbers, proslulá od roku 1876 svým důmyslným silničním řádem, při němž dopravu řídili drsnosrstí belgičtí ovčáci Laekenois za pomoci uzených klobás, postihlo neštěstí dosud neslýchané.

Vše počalo, když jistá hospodyně Gertruda Knollenová oloupala bramboru pozpátku. Zpráva o tomto převratném objevu zachvátila obec takovou měrou, že zanedlouho loupali všichni. Hospodyně, sedláci, pan farář, obecní rada, ba i kočí projíždějících ekvipáží.

Pole zůstala neobdělána, hostince osiřely a doprava ustala. Jediní, kdo si zachovali zdravý rozum, byli zdejší Laekenoisové. Marně sedávali na svých dopravních stolicích a vyhlíželi klobásy. Řezník totiž rovněž loupal brambory a na uzeniny zcela zapomněl.

Když poslední kočár zůstal státi uprostřed křižovatky a jeho kočí počal loupati bramboru pozpátku, pochopili psi Laekenois, že obci již není pomoci. Vyvedli proto hospodářská zvířata do sousedního kraje a Oud-Krabbers ponechali svému osudu.

A tak léta Páně 1908 zanikla vesnice, v níž všichni pracovali, avšak nikdo nic neudělal.

O osudu obyvatel není dalších zpráv. Toliko se vypravuje, že za tichých podzimních večerů lze v zarostlých rozvalinách dosud zaslechnouti škrábání nožů a zoufalé volání: "Ještě jednu, ale tentokrát od konce!"

Kronikář dodává, že poslední Laekenois opustil obec s uzenou klobásou v tlamě. Dopravní řád tím byl definitivně zrušen, neboť nebylo již koho říditi.

Z obecního kroniky Saint-Sulpice-des-Frites (rok 1897):

,,Léta Páně 1897, jednoho červnového rána, kdy slunce nad Saint-Sulpice-des-Frites příjemně hřálo, udála se příhoda, která navždy změnila život zdejších hospodyněk.

Vše počalo zcela nevinně. Jistá paní Ella Fainéant vyvěšovala prádlo, když jí prudký vítr odnesl čerstvě vypranou košili. Její věrný Laekenois ji pohotově zachytil, avšak místo aby ji odevzdal, pověsil ji vlastními silami zpět na šňůru. Paní Ella úžasem oněměla. Pes však nezahálel. Druhého dne již věšel prostěradla, třetího skládal košile a koncem týdne obsluhoval mandl s takovou zručností, že místní pradlena počala míti obavy o živobytí.

Zpráva se roznesla po celé obci. Hospodyně přiváděly své psy na zaučení, zatímco jejich manželé se obávali, že podobný pokrok bude jednoho dne požadován i od nich. Obecní rada svolala mimořádné zasedání, na němž bylo rozhodnuto, že věšení prádla jest činností záslužnou, avšak bez řádného živnostenského oprávnění poněkud podezřelou.

A tak budiž pro příští pokolení zaznamenáno, že v Saint-Sulpice-des-Frites počala nová éra domácího hospodářství. Ženy odpočívaly, psi pracovali a muži se pro jistotu tvářili, že ničeho nevidí.

Kronikář dodává, že prádlo bylo toho dne řádně vyvěšeno, toliko tři ponožky zůstaly nezvěstné. Podezření padlo na Laekenoise, avšak důkazů se nedostávalo.

Z obecní kroniky Château-Bizarre

Léta Páně 1873 budiž pro paměť budoucích pokolení zaznamenáno, kterak vznikla naše obec Château-Bizarre, o jejíž existenci mnozí pochybují, ačkoliv její obyvatelé o sobě nikdy pochybností neměli.

Dle vyprávění nejstarších pamětníků počalo vše jednoho podzimního večera, kdy se tři pastevci vraceli z trhu. Cesta byla dlouhá, počasí nevlídné a zásoby piva dávno vyčerpány. Tu nejstarší z nich, Jean-Baptiste Dubois, povzdechl: "Kéž by zde stál hostinec, neboť žízní snad duši vypustím!"

Sotva slova ta dořekl, vystoupila z mlhy kostelní věž, několik chalup a hostinec se znamením žíznivého psa. Pastevci vstoupili, občerstvili se a do rána setrvali. Když však nazítří přivedli své ženy, aby jim podivuhodné místo ukázali, nalezli toliko prázdnou louku a starého drsnosrstého belgického ovčáka, jenž na ně hleděl s patrným opovržením.

Od těch dob počaly se šířiti zprávy, že vesnice se zjevuje pouze tehdy, když průměrný Belgičan nebo poutník pocítí opravdovou chuť na pivo. Kdo žádal vody, spatřil louku. Kdo toužil po mléce, nalezl krávu. Kdo však zatoužil po řádném belgickém pivu, tomu se otevřela cesta přímo k hostinci.

Ne každý však byl takového štěstí hoden. Neboť kolem vesnice se za soumraku rozprostírala podivná, hustá mlha, kterou místní nazývali emulzí. Kdo o existenci Château-Bizarre zapochyboval, toho mlha bez milosti pohltila. Cesty se mu ztrácely pod nohama, stromy měnily místa a kostelní zvon slyšel pokaždé z jiné strany. Nešťastník pak bloudil tak dlouho, až zapomněl, odkud přišel, kam kráčí a mnohdy i proč vůbec vyšel z domu. Jedinými tvory, kteří se v této emulzní mlze bezpečně vyznali, byli zdejší drsnosrstí belgičtí ovčáci  Laekenois. Tito psi, obdaření neobyčejným čichem, odvahou a jistou dávkou vrozené nedůvěry k lidskému rozumu, dokázali nalézti každého zbloudilce a vyvésti jej zpět na cestu. Praví se dokonce, že poznali člověka pochybujícího již podle pachu, neboť pochybnosti prý vydávají zvláštní odér, podobný zvětralému pivu.

Léta Páně 1881 pokusil se zdejší učitel Théodore Bonnet záhadu vědecky objasniti. Po mnoha pokusech dospěl k závěru, že žízeň sama nestačí, nýbrž musí býti provázena upřímnou touhou po pivu a neochvějnou vírou v existenci vesnice. Sám se však při jednom pokusu dopustil osudné chyby, když veřejně prohlásil, že celá věc jest pouhou pověrou. Mlha jej okamžitě pohltila a nebýti věrného Laekenoise, jenž jej po třech hodinách vytáhl z příkopu, byl by tam snad bloudil dodnes.

Léta Páně 1889 čítala obec několik hospodářství, kostel, kovárnu, radnici a čtyři hostince. Když bylo namítáno, že takový počet hostinců jest nepřiměřený, obecní starosta vysvětlil, že první slouží občanům, druhý pocestným, třetí pro případ uzavření prvních dvou a čtvrtý jest nezbytný pro řádný výkon obecní správy. Zdejší Laekenoisové požívali mimořádné úcty. Nejenže střežili stáda a příbytky, ale pravidelně vyráželi do emulzní mlhy zachraňovati nešťastníky, kteří se dopustili pochybností o existenci obce. Za své zásluhy dostávali kus uzeniny, občas pohlazení a od obecní rady slavnostní uznání, jehož písemné vyhotovení se ovšem nikdy nepodařilo nalézti.

Léta Páně 1902 vyslal belgický zeměměřický úřad dva kartografy, aby obec konečně zakreslili do map. První, zapřisáhlý abstinent, prohlásil vesnici za výmysl a okamžitě zmizel v emulzní mlze. Po dvou dnech jej nalezl místní Laekenois, jak sedí pod stromem a žádá alespoň malé pivo. Druhý kartograf, milovník tohoto nápoje, nalezl obec bez obtíží, avšak po třech dnech se vrátil toliko s účtem z hostince a náčrtkem spícího psa.

Úřady následně prohlásily existenci Château-Bizarre za neprokázanou, což obyvatelstvo přijalo s velikým uspokojením, neboť od té doby sem nepřicházeli berní úředníci. Někteří se o to sice pokusili, avšak jejich pochybnosti byly natolik hluboké, že je Laekenoisové museli pravidelně vyprošťovati z mlhy. Po třetí takové záchraně obecní rada rozhodla, že příště budou úředníci zachraňováni toliko po předložení řádně potvrzeného cestovního příkazu.

Budiž tedy navždy zapsáno, že naše obec existuje, ačkoliv ji nelze vždy nalézti. Kdo přichází s čistým úmyslem, opravdovou chutí na pivo a vírou v její existenci, tomu se její brány otevřou. Kdo však pochybuje, toho pohltí emulzní mlha, z níž jej může vyvésti toliko věrný Laekenois.

A co historický světový tisk a Laekenois? Začněme Německem

🇩🇪 Kaiserlich-Deutsche Zeitung (Mnichov, 1876) 

 Prapodivné poměry na západní hranici  

Sotva může řádný člověk naší Říše uvěřiti, jakým kratochvílím se oddává obyvatelstvo v odlehlých koutech naší západní hranice. V pohraniční vsi Oud-Krabbers došlo k zavedení takového silničního řádu, nad kterým zůstává rozumný člověk v úžasu; nelze mu však upříti jistou důmyslnost. 

Jak jest nám známo, chovatelé drsného tamního psího plemene, jehož neučesaná srst vskutku připomíná hrubou Bruselskou krajku, byli poctěni titulem "Čestný strážce silniční estetiky". Úřad jim nechal zhotoviti vyvýšené dřevěné stolice, z nichž zvířata s nevídanou vážností shlížejí na projíždějící ekvipáže.  

Náš zpravodaj byl svědkem toho, jak německy precizní kázeň splývá s belgickou slabostí pro uzenářské zboží. Celý tento živý semafor jest totiž poháněn výhradně čichem. Když má kočár bezpečně projeti křižovatkou, majitel psa na protější straně ulice zlomí v půli čerstvou, uzenou klobásu. Pes, veden neomylným instinktem, napne zrak i uši směrem k uzenině, čímž dosáhne dokonale přímé přímky a zároveň ukáže kočímu správný směr.

A tak se, ku podivu všech přítomných, obešel Oud-Krabbers bez semaforů, bez píšťalek a bez onoho množství ouředních předpisů, jimiž se jinde tak rádi honosíme. Ačkoliv nadřízené císařské úřady v Cáchách již trpí nemalým pohoršením nad tím, že tito čtyři regulátoři nenosí předepsanou služební pokrývku hlavy a že jim nadto chybí úřední razítko, místní obyvatelstvo si systém nemůže vynachváliti. Dopravních nehod ubylo a zdejší řezník vykazuje trojnásobný obrat. Jest tedy otázkou, zdaliž jest větší zásluhou dobrý silniční řád, aneb dobře nalámaná klobása. V Oud-Krabbers se však zdá, že obojí lze spojiti v jedno.

O Laekenoisovi se dočteme i ve Velké Británii 

🇬🇧  Kronika Albionu  (Londýn, 1869)

Velké pohnutí ve vědeckých kruzích britských. — Podivuhodný úkaz na pomezí belgickém.

Z Londýna docházejí nám zprávy, že Učená společnost britská propadla hlubokému znepokojení nad osudem belgické obce Château-Bizarre, kde se dle posledních zpráv dějí věci vpravdě podivuhodné. Obec totiž zahalena byla záhadnou substancí těžkou, barvy bílé, mající ráz emulze, jež lidskému zraku vše odpírá. Člověk do ní vstoupí — a jako by jej země sama spolkla.

Místní obyvatelé, zabývající se především chovem psů, však vypravují věci ještě podivnější. Těsně předtím, nežli mlha ona zhoubná kraj opanovala, spatřili prý v okolních hvozdech tajuplné mizení lesních samotářů, kteří jako by se odebrali do světa jiného. Však tam, kde lidská moudrost končí, nastupuje věrný přítel člověka.

Do čela záchranných prací postaveni byli drsnosrstí psi vzácného plemene Laekenois. Srst těchto zvířat, kadeřavá a hrubá, má prý neocenitelnou vlastnost, že onu záhadnou emulzi na sebe jako magnet poutá.

A hle, jaký div se udál! 

Vběhne-li pes onen do bílé tmy a zrakům lidským zmizí, na druhém konci vesnice se v témže okamžení z mlžného oparu vynoří jeho majitel, jenž byl již za mrtvého pokládán, držíce se pevně psího ocasu jako kotvy záchranné. Aby však zvíře v neprostupné bělobě nezašlo a cestu zpět nalezlo, jest nutno, by zachránce na konci provazu neustále dolů spouštěl vonnou uzenou klobásu. Tento uzenářský maják jest totiž jedinou silou, jež dokáže psa — a s ním i celou ztracenou belgickou vesnici — zpět k lidstvu navrátiti

Vědecké kruhy londýnské jsou tímto úkazem nemálo znepokojeny. Místní řezník však, jak se nám sděluje, nikoliv.

Zajímavý článek podporující předchozí se dá najít i v archivech Rakousko-Uherských:

Hlas koruny České (Praha, rok 1869)

Vídeňská berní zvůle! Ani psí hrdinové nejsou v bezpečí!

Z rakousko-belgického pomezí přicházejí zprávy vskutku pobuřující! Sotva chrabří Laekenoisové ze Château-Bizarre zachránili nebohé duše z tajemné emulzní mlhy, již vídeňský erár zavětřil příležitost k nové dani! 

Zavésti se má "berně z mlžného podnikání". Zachrání-li pes člověka, dopouští se prý výdělečné činnosti! A že za odměnu obdržel toliko kus buřta? Tím hůře! Příjem v naturáliích! Úřednictvo nyní řeší otázky zásadní: Má pes živnostenský list? Kolik duší ročně vyprostí? A vrtí-li ocasem z radosti, či za účelem dosažení zisku? Dnes daň ze záchrany, zítra ze štěkotu proti větru!

Voláme proto důrazně: Ruce pryč od našich chlupatých hrdinů! Neboť přijde-li vídeňský berní ouřad i na psí ocas, nezbude než vrtěti jím načerno!

Belgie nezapadla ani ve Spojených státech amerických

🇺🇸  Chicagský strážce:  (New York, 1869)

Saint-Sulpice-des-Frites – Do naší redakce dorazila zpráva tak neobyčejná, že jsme zprvu váhali, zda jí vůbec popřáti místa v těchto listech. Avšak svědectví několika vážených občanů nás přesvědčilo, že věc si zasluhuje pozornosti.

Zdejší belgický ovčák, zvaný Laekenois, jenž byl dosud pokládán za znamenitého strážce stád a příbytků, byl přistižen při činnosti, která přesahuje veškerá dosavadní očekávání. Nejenže prádlo hlídá – on je věší! Ba co více. Dle svědectví očitých svědků jej rovněž mandluje, skládá a ukládá, a to s takovou svědomitostí, že leckterá hospodyně by se před jeho výkonem práce mohla zastyděti.

Jeden z přítomných pravil: "Pes složil košili, uhladil ji tlapou a žádal další." Jiný občan pak tvrdí, že Laekenois již dokonce rozlišuje prádlo podle toho, komu náleží.

Zda se jedná o nový pokrok v psím vzdělání, či zda se obyvatelé Saint-Sulpice-des-Frites pouze příliš dlouho zdržovali na slunci, necháváme na posouzení ctěného čtenářstva.

Jedno je však jisté: od nynějška bude v Saint-Sulpice-des-Frites třeba dáti si pozor, aby domácí práce nepřipadly výhradně na psy.

Zvláštní zpravodaj našeho listu uvádí, že prádlo jest již vyvěšeno a Laekenois stále bdí.