Kronika Laekenoise

Vítám tě, poutníče. Usaď se a chvíli naslouchej.

Pevnost Laekenois ukrývá příběhy roztroušené v historických pramenech, plemenných knihách i zaprášených archivech. Některé se však dochovaly jen díky vyprávění mezi generacemi chovatelů.

Kde máme důkazy, držíme se faktů. Kde se prameny rozcházejí, hledáme souvislosti. A vedle doložené historie necháváme prostor i starým kynologickým pověstem, domněnkám a příběhům, které by jinak upadly v zapomnění.

Teď už ale dost řečí. Odemykáme archiv. A za jeho dveřmi čeká příběh Laekenois.

Laekenois - od belgických pastvin ke královskému zámku

Než dostal jméno, rodokmen a místo ve výstavním kruhu, byl Laekenois především pracovním psem.

Na území dnešní Belgie existovala po staletí pestrá populace pasteveckých a hospodářských psů. Nebyla to ještě plemena v dnešním smyslu. Psi se neřídili tím, co bychom dnes nazvali standardem, ale tím, zda dokázali dělat svou práci. Museli být odolní, pozorní, samostatní, rychlí a ochotní spolupracovat s člověkem. A pokud k tomu uměli pořádně zaštěkat na zloděje, tím lépe. Právě z této rozmanité populace vznikl později belgický ovčák.

Na konci 19. století se však svět měnil. Industrializace postupně vytlačovala tradiční pastevectví a současně se v Evropě začala rozvíjet moderní kynologie. Psi, kteří byli ještě nedávno prostě "dobrými psy od stáda", začali dostávat jména, rodokmeny, standardy a – což je pro historii Laekenoise zvlášť důležité – také přesně definované typy srsti a zbarvení.

Rok 1891: zrod Belgického ovčáka

Za oficiální počátek moderní historie belgického ovčáka se považuje rok 1891.

Dne 29. září 1891 byl v Bruselu založen Club du Chien de Berger Belge. Významnou osobností se stal profesor Adolphe Reul z veterinární školy v Cureghemu, který patří k hlavním otcům moderního belgického ovčáka.

Ještě téhož roku, 15. listopadu, svolal Reul do Cureghemu mimořádně důležitou přehlídku. Sešlo se 117 belgických pasteveckých psů různých typů, velikostí, barev a struktur srsti. Byl to okamžik, kdy se z mnoha různých pasteveckých psů začala rodit představa jednoho společného plemene.

První standard byl zveřejněn už 3. dubna 1892. V té době se ještě nepracovalo se čtyřmi varietami tak, jak je známe dnes. Belgický ovčák byl chápán jako jedno plemeno se třemi základními typy srsti – dlouhou, krátkou a hrubou. Barva tehdy nebyla tím hlavním, co rozhodovalo.

A právě tady se z rozmanitého belgického pasteveckého psa začíná rodit Laekenois – svébytný a rozpoznatelná varieta Belgického ovčáka.

Vos – pes, který se objevil na začátku téměř všeho

Při podrobnějším studiu historie Laekenoise se opakovaně setkáváme se jménem Vos. Tento hrubosrstý pes plavého až žlutavého zbarvení se narodil kolem roku 1885 a byl zakoupen v oblasti Boom nedaleko Antverp. Jeho majitelem se stal Jean-Baptist Janssens, pastevec, který patřil k prvním lidem významně se podílejícím na formování hrubosrstého typu belgického ovčáka. Vos nebyl výsledkem promyšleného šlechtitelského programu, ale pracovním psem, jehož původ je třeba hledat v každodenním životě belgického venkova.

Janssens působil v okolí Laekenu a jeho psi pracovali mimo jiné jako očáčtí a hlídací psi. Oblast Boom a širší region severního Kempen patřily k místům, kde mělo zpracování lnu dlouhou tradici. Len se zde zpracovával na vlákno a plátno, které se následně rozkládalo na okolních plochách a bělilo na slunci. Hrubosrstí psi zde mimo jiné hlídali majetek i rozložené plátno před zloději. Odtud pochází i jeden z půvabných starých názvů těchto psů – "Bleekhoven bijters", tedy přibližně "kousači z bělících polí".

Tehdejší Laekenois nevznikal kvůli přesně stanovenému odstínu charbonáže ani výstavnímu standardu. Byl to především pracovní pes – pásl stáda, hlídal majetek a chránil to, co mu bylo svěřeno.

Vos a Lieske

Vos byl spojen s krátkosrstou žíhanou fenou Lieske, známou také jako Lise de Laeken. Toto spojení sehrálo významnou roli nejen v historii Laekenoise, ale i ve vývoji belgického ovčáka jako celku. Z jejich potomků pocházeli psi a feny, kteří se podíleli na utváření krátkosrsté i hrubosrsté variety. Patřili mezi ně například Diane, Mouche, Tom de Vilvorde a Spits.

Fena Spits byla později znovu spojena s Vosem. Z tohoto spojení vzešla mimo jiné Moor, černá hrubosrstá fena. Další významnou představitelkou raného chovu byla Poets (Pouts), světle plavá hrubosrstá fena, která se stala jedním z důležitých článků v historii Laekenoise.

Právě zde se začíná odkrývat skutečná podoba raného vývoje Laekenoise. Nešlo o uzavřenou linii, která by se vyvíjela odděleně od ostatních belgických ovčáků. Naopak, příbuzenská plemenitba, opakované využívání několika významných jedinců a vzájemné propojování různých typů belgických ovčáků sehrály zásadní roli při formování chovu, z něhož se postupně vyvinuly jednotlivé variety.

Dnešní Laekenois proto nelze historicky chápat jako izolovanou větev, která se od počátku vyvíjela odděleně od ostatních belgických ovčáků.

Poets – jedna z matek raného Laekenoise

Poets byla světlá plavá hrubosrstá fena, která sehrála v rané historii obrovskou roli.

Byla spojena s Tomem de Vilvorde a jejich potomci, mimo jiné Vos II a Belle de Saint-Nicolas, se objevují v dalších genealogických větvích. Některé z těchto linií zasahují nejen do historie Laekenoise a Malinoise, ale také do raných linií holandského ovčáka a bouviera. Laekenois nevznikl izolovaně.

Jeho historie je součástí širšího příběhu belgických a nizozemských pracovních ovčáků v oblasti dnešní Belgie a jižního Nizozemska.

1896: Laekenois vystupuje z anonymity

Kolem roku 1896 byli pod vedením profesora Reula vybráni psi z chovu Jeana-Baptista Janssense, kteří představovali typický vzhled hrubosrstého belgického ovčáka. Historie Laekenoise tak začíná nabývat konkrétních obrysů, doložených dobovými kynologickými záznamy.

V Laekenu, v zahradách Maison Rouge, se konala výstava, na níž byli hrubosrstí belgičtí ovčáci představeni jako svébytný, rozpoznatelný typ.

Už o dva roky později se však objevil spor, který měl pro další vývoj tohoto typu zásadní význam. Tentokrát šlo o barvu. V roce 1898 klub rozhodl, že hrubosrstí belgičtí ovčáci mají být šedí. Jenže mnozí psi, kteří skutečně pracovali na belgickém venkově, měli srst plavou.

Začal se tak střet mezi podobou psů, kteří se osvědčovali v každodenní práci, a představami chovatelů o tom, jak má správný belgický ovčák vypadat. To, co bylo po generace přirozenou součástí pracovního chovu, se najednou ocitlo v rozporu s požadavky kynologického standardu.

Podobné střety provázejí historii mnoha psích plemen. Ukazují, jak se původní pracovní psi postupně stávali předmětem organizovaného chovu, v němž o jejich budoucí podobě rozhodovaly nejen jejich schopnosti, ale také představy lidí o žádoucím vzhledu.

Nejdříve vznikne pes. Potom vznikne člověk. A nakonec vznikne člověk se standardem, který začne vysvětlovat psovi, jak by měl vypadat.

Rok 1901: belgický ovčák dostává místo v plemenné knize

Rok1901 představuje další důležitý mezník v historii belgického ovčáka. Právě tehdy byli první belgičtí ovčáci zapsáni do plemenné knihy Société Royale Saint-Hubert (L.O.S.H.). Oficiální uznání však ještě neznamenalo, že si své místo v chovu našli všichni psi, kteří k tomuto typu historicky patřili.

Požadavek na šedé zbarvení hrubosrstých belgických ovčáků totiž výrazně znevýhodnil plavé jedince. Mnozí z nich se proto do oficiální plemenné knihy vůbec nedostali. Podle historických pramenů bylo toto omezení změněno až v roce 1908.

Vznikla tak zvláštní situace. Zatímco se belgický ovčák postupně etabloval jako uznané plemeno, část psů, kteří představovali jeho tradiční pracovní typ, zůstávala mimo oficiální chov. O jejich osudu nerozhodovaly pracovní schopnosti ani původ, ale především barva srsti.

Laekenois a ostatní belgické variety

Na přelomu 19. a 20. století se začaly postupně upevňovat čtyři typy, které známe dnes:

Groenendael – dlouhá černá srst
Tervueren – dlouhá plavá/šedá srst s charbonáží
Malinois – krátká plavá srst
Laekenois – hrubá srst, typicky plavá s černým nádechem

Důležité však je, že toto rozdělení nebylo od počátku tak pevné, jak se někdy dnes vypráví. Raní belgičtí ovčáci byli mezi sebou mnohem více propojeni a otázka barev a variet byla dlouhá léta předmětem sporů. 

Belgická kynologická společnost uvádí, že teprve kolem roku 1910 lze považovat typ a charakter belgického ovčáka za ustálený.

Laekenois a královský dvůr aneb co je jisté a co je legenda?

Jak to tedy skutečně bylo? Jedna interpretace říká, že hrubosrsté belgické ovčáky chovala rodina Janssensových v okolí královského areálu Château de Laeken a že si jich všimla belgická královna Marie Henrietta, manželka krále Leopolda II. Královna měla mít k těmto psům mimořádně pozitivní vztah a její zájem měl přispět k jejich popularitě. Tuto verzi uvádějí například britský Royal Kennel Club, americké kynologické materiály i některé specializované chovatelské zdroje. Marie Henrietta, belgická královna v letech 1865–1902, měla výrazný vztah ke zvířatům. Historické biografické materiály ji popisují jako vášnivou chovatelku koní a milovnici zvířat; věnovala se mimo jiné i chovu psů. V Laekenu žila již jako vévodkyně brabantská a později zde působila jako královna. Zámek Laeken však opustila v roce 1895 a dožila v lázeňském městě SPA.

Právě proto je její spojení s Laekenoisem uvěřitelné i v širším historickém kontextu. Nešlo o panovnici, která by měla psa jen jako dekoraci. Zajímala se o zvířata a o jejich chov. A hrubosrstý belgický ovčák měl přesně ty vlastnosti, které dávaly smysl i v královském hospodářství: byl pracovitý, odolný, ostražitý a schopný hlídat. Některé příběhy se hovoří o tom, že někteří psi dostali možnost pobývat přímo v královském areálu.

Druhá interpretace je o poznání opatrnější. Jméno Laekenois může být spojeno především s geografickým původem – tedy s oblastí Laeken – a s chovem hrubosrstých belgických ovčáků v tomto regionu. Historické prameny zároveň připomínají Maison Rouge a zahrady, kde byli hrubosrstí belgičtí ovčáci prezentováni.

Laekenois je pojmenován podle Laekenu. 

Laeken, bývalá samostatná obec až do roku 1921, je dnes součástí Bruselu. Leží severně od jeho historického centra a bývá označován za zelenou oázu města. Najdeme zde rozlehlé parky, královské sídlo i několik významných architektonických památek.

Dominantou oblasti je zámek Laeken (Château de Laeken), oficiální rezidence belgické královské rodiny. K jeho areálu patří také Královské skleníky (Serres Royales), monumentální secesní komplex skleníků, který se veřejnosti otevírá pouze na několik týdnů v roce, zpravidla na jaře.

K odpočinku a procházkám láká park Laeken (Parc de Laeken), rozkládající se na ploše přibližně 45 hektarů. Severní část Laekenu je navíc domovem jedné z nejznámějších belgických staveb – Atomia, monumentální ocelové konstrukce představující krystal železa, která se tyčí na planině Heysel.

A spojení s královským prostředím není pouze moderní internetová legenda – objevuje se v několika kynologických historkách a současně odpovídá historickému významu Laekenu a královské rezidence. Royal Kennel Club například přímo uvádí, že jméno pochází od Château de Laeken, královského sídla Marie Henrietty, která tuto varietu preferovala.

Od kdy konkrétně byl název Laekenois používán?  Některé kynologické zdroje uvádějí jako důležitý mezník rok 1956, jiné věnují pozornost mnohem staršímu používání označení Laeken/Laekenois 

Název Laekenois je odvozen od Laekenu a jeho okolí; konkrétní okamžik, kdy se toto označení definitivně stalo oficiálním názvem variety, je v sekundární literatuře popisován různě.

NIZOZEMSKO - země, která pomohla zachovat to, co Belgie na čas odmítla

Tato kapitola patří podle našeho názoru k nejvýznamnějším v celé historii Laekenoise. Ukazuje totiž, že jeho příběh se neodehrával pouze v Belgii, ale také za jejími hranicemi.

V době, kdy se plaví a žlutí hrubosrstí belgičtí ovčáci kvůli belgickým chovatelským pravidlům obtížně zapisovali do domácích plemenných knih, nacházeli někteří z nich své místo v nizozemské plemenné knize NHSB. Právě v nizozemských záznamech se dochovaly genealogické stopy, které propojují rané hrubosrsté nizozemské ovčáky a některé rané bouviery s belgickými ovčáky pocházejícími z linií Vose a Lieske.

V tomto směru je mimořádně zajímavý výzkum Mary Lee Jiles, který upozorňuje na konkrétní psy a jejich rodokmeny.

Jedním z nich je nizozemský ovčák Duc (NHSB 2731), narozený 5. května 1905. V jeho mateřské linii se objevuje Diane, přímý potomek Vose a Lieske. Dalším příkladem je Max (NHSB 2735), žlutý hrubosrstý pes narozený v roce 1906, jehož rodokmen rovněž sahá k raným belgickým liniím. Mezi další doložené příklady patří Gusta (NHSB 3825), narozená v roce 1908, u níž se rovněž objevuje přímá laekenská genealogická stopa.

Nejde tedy pouze o podobnost vzhledu nebo srsti. Dochované rodokmeny nabízejí konkrétní genealogické vazby, které pomáhají lépe pochopit vztahy mezi tehdejšími pracovními psy v Belgii a Nizozemsku. Význam Nizozemska však sahá mnohem dál než k těmto raným rodokmenům.

V Belgii zůstával Laekenois dlouhodobě nejméně početnou varietou belgického ovčáka. V některých obdobích jeho zastoupení v domácích plemenných knihách téměř mizelo. Jeho budoucnost tak byla nejistá a kontinuita chovu zranitelná.

V Nizozemsku se přitom situace vyvíjela odlišně. Podle historického výzkumu byl Laekenois v šedesátých letech dokonce nejpočetnější varietou belgického ovčáka v Nizozemsku. Když se koncem tohoto desetiletí začal znovu probouzet mezinárodní zájem o Laekenoise, pozornost chovatelů se obracela právě k nizozemským liniím.

V dějinách plemene tak vzniká pozoruhodný paradox. Laekenois nese jméno podle belgického Laekenu, ale na jeho zachování ve 20. století se významně podíleli také nizozemští chovatelé. Jeho historie proto není jen příběhem jednoho belgického regionu, nýbrž i příběhem přeshraničního chovu, díky němuž se některé důležité genealogické linie dochovaly až do dalších generací.

Někdy plemeno nezachrání jeho vlast. Zachrání ho sousedé. Nizozemsko pomohlo Laekenoise zachovat. Současně však část nizozemského chovu ovlivnila jeho tehdejší typ.

Laekenois ve Francii – od prvních chovatelů k obnově vzácné variety

Přestože Francii a Belgii spojuje společná hranice i dlouhá kynologická tradice, Laekenois si ve Francii hledal své místo překvapivě dlouho. Zatímco malinois se zde objevoval již na počátku 20. století a postupně získával uznání jako vynikající pracovní pes, hrubosrstá varieta zůstávala vzácností. Její evropská populace byla malá a možnosti získání vhodných chovných jedinců omezené. Francouzská historie Laekenois se tak stala především příběhem trpělivosti, mezinárodní spolupráce a hledání cest, jak zachovat varietu, která se již několikrát ocitla na hranici vymizení.

Francouzská kynologie se belgickým ovčákům organizovaně věnovala již před první světovou válkou. Roku 1913 vznikl Club Français du Chien de Berger Belge, po němž následovaly další chovatelské organizace. Teprve jejich sjednocení v roce 1956 vytvořilo stabilní klubové zázemí pro všechny čtyři variety. Právě v této době se začala otevírat nová kapitola také pro Laekenois, jehož skutečný francouzský chov se rozvinul až v šedesátých letech.

Za jeho průkopníka označuje francouzská Société Centrale Canine Émila Charneaua, chovatele působícího pod názvem du Parc de l'Haÿ. Při budování chovatelské základny využíval nizozemské importy i spojení s varietou groenendael. Nizozemští psi přitom měli mimořádný význam. Právě v Nizozemsku se podařilo uchovat hrubosrsté linie v době, kdy jejich belgická populace téměř zanikla. Francouzský chov tak od samého počátku navazoval na složitou evropskou historii Laekenois a současně hledal možnosti, jak rozšířit jeho omezenou genetickou základnu. Na Charneauovu práci později navázala paní Mainguy s chovatelskou stanicí de l'Orchidée Noire.

Zajímavým svědectvím tehdejšího přístupu je fena Quina-Quarteronne, narozená roku 1967 a evidovaná pod číslem RI 21633. Jejím otcem byl Laekenois Charles Winston van Elina's Home, matkou groenendael Ines du Parc de l'Haÿ. Přestože pocházela z mezivarietního spojení, byla vedena jako Laekenois. Její rodokmen připomíná, že jednotlivé variety belgického ovčáka nebyly v minulosti chovatelsky tak přísně oddělené jako dnes. Současně ukazuje význam historické francouzské evidence RI (Registre Initial) a starších zápisů do plemenné knihy LOF. Při studiu označení LOF 1–3 a LOF 4 je ovšem nezbytné vycházet z dobových pravidel, protože bez nich nelze spolehlivě vysvětlit administrativní zařazení jednotlivých psů.

Další vývoj francouzského Laekenois výrazně ovlivnila spolupráce s belgickými chovateli. Významnou roli sehrála francouzská chovatelská stanice du Hameau Saint-Blaise, jejíž linie byly propojeny s belgickými stanicemi van de Duvetorre a d'Eroudur. Pozoruhodným příkladem je fena Yankee du Hameau Saint-Blaise, narozená roku 1999 ze dvou rodičů variety malinois, avšak evidovaná jako Laekenois. Jejím potomkem byl Arpo du Hameau Saint-Blaise, jehož otcem se stal belgický Laekenois Xwoest van de Duvetorre. Arpo se prosadil ve výstavním chovu a jeho potomci se objevovali v dalších generacích. Právě tyto genealogické vazby ukazují, jak důležitá byla pro francouzský chov belgická krev a jakou úlohu sehrávala mezivarietní spojení při zachování hrubosrsté variety.

Přestože se podařilo vytvořit a udržet další chovatelské linie, Laekenois zůstal ve Francii mimořádně vzácný. Podle údajů Société Centrale Canine bylo v roce 2021 do francouzské plemenné knihy LOF zapsáno pouhých 11 Laekenois, zatímco malinois zaznamenal 11 252 zápisů. Tak výrazný rozdíl připomíná, že budoucnost hrubosrsté variety nemůže stát na početnosti, ale především na promyšleném výběru chovných jedinců, zachování genetické rozmanitosti a spolupráci mezi evropskými chovateli.

Francouzská historie Laekenois tak není příběhem rychlého rozmachu, ale vytrvalé práce několika generací chovatelů. Od nizozemských importů a prvních mezivarietních spojení až po moderní francouzské linie propojené s belgickým chovem dokládá, že zachování vzácné variety vyžaduje nejen znalost jejího původu, ale také odvahu hledat odpovědná řešení. A především připomíná, že pod charakteristickou hrubou srstí musí vždy zůstat to nejdůležitější – zdravý, povahově vyrovnaný a schopný belgický ovčák

"Laekenois ve Francii nepřežil díky své početnosti, ale díky lidem, kteří dokázali vidět jeho budoucnost i tam, kde ostatní viděli jen vzácnost."

Laekenois v severských zemích

Historie Laekenois v severní Evropě začala mnohem později než v Belgii či Nizozemsku. Teprve v osmdesátých letech 20. století se tato vzácná hrubosrstá varieta belgického ovčáka začala výrazněji prosazovat ve Skandinávii a následně ve Finsku. Její cesta na sever však nebyla pouhým rozšiřováním chovu do dalších zemí. Za jednotlivými importy stáli konkrétní chovatelé, jejichž rozhodnutí ovlivnila podobu severské populace na další desetiletí. Zajímavé je především to, jak úzce byly počátky chovu v jednotlivých zemích propojeny. Psi dovezení do Dánska a Švédska se stali základem dalších linií a jejich potomci postupně překračovali hranice, zejména směrem do Finska.

Dánsko se stalo jednou z prvních severských zemí, kde se Laekenois začal cíleně chovat. Podle historického přehledu dánského klubu belgických ovčáků byla v roce 1983 dovezena fena Star de l'Orchidée Noire z francouzské chovatelské stanice, jejíž jméno je spojeno také s počátky francouzského chovu. Již v roce 1984 se v Dánsku narodil první vrh Laekenois. Tento počátek je důležitý nejen pro dánskou kynologii, ale i pro širší evropskou historii variety. Ukazuje, že francouzské linie pomáhaly zakládat nové chovy daleko za hranicemi země, v níž vznikly. Dánská populace však zůstala malá. Klub připomíná, že se zde chovu zpravidla věnoval pouze jeden či dva chovatelé, kteří odchovávali vrhy spíše příležitostně.

Ve Švédsku se první Laekenois objevil v roce 1984, kdy byl dovezen pes ze Švýcarska. O rok později následovala švýcarská fena Dizza vom Flösserdorf, která se stala zakladatelkou švédského chovu. V roce 1987 byla nakryta psem Dutchman of the Orchid's Home a narodilo se šest štěňat. Tento vrh představoval významný okamžik nejen pro Švédsko. Jeden pes a jedna fena z něj byli vyvezeni do Finska, čímž se švédský chov přímo podílel na prvním rozšíření variety do další severské země. Historii těchto počátků zachycuje švédská chovatelská stanice Vajert, která zároveň připomíná mimořádně úzkou tehdejší chovatelskou základnu. Ještě na začátku roku 2006 odhadovala počet Laekenois ve Švédsku na přibližně 64 jedinců. Jde o dobový údaj chovatelského zdroje, nikoli o současný stav populace.

Ve Finsku získal Laekenois vlastní chovatelskou základnu v roce 1988, kdy se narodil první vrh v chovatelské stanici Valkohampaan. Jeho matkou byla Fiona Porretta, fena pocházející z Nizozemska, která se přes Dánsko dostala do Finska. Krátce nato zahájila chov také stanice Acktiva, jejíž zakladatelkou se stala Fannyhills Claudia, dovezená ze Švédska. V roce 1991 následoval první vrh stanice Blackroyal, odchovaný po feně Valkohampaan Athene. Tyto údaje pocházejí přímo z finského klubového chovatelského programu pro období 2015–2019 a představují jeden z nejlépe doložených počátků severského chovu Laekenois. Je zajímavé, že zatímco švédský chovatelský přehled označuje dva psy z vrhu roku 1987 za první Laekenois vyvezené do Finska, finský klub uvádí jako zakladatelku prvního domácího vrhu Fionu Porrettu. Oba prameny tak zachycují různé části rané historie, ale jejich údaje o prvenství nelze bez podrobnějších registračních záznamů úplně sjednotit.

Finsko se postupně stalo také zajímavým příkladem promyšlené práce s geneticky omezenou populací. Finský kynologický svaz umožnil od roku 2013 spojování Laekenois s malinoisem bez individuální výjimky. Cílem bylo rozšířit genetickou základnu a podpořit životaschopnost variety. Finský klub přitom ve svém chovatelském programu upozorňoval, že se v zemi v průměru rodí přibližně jediný vrh Laekenois ročně. Nešlo tedy o snahu měnit charakter variety, ale o hledání možností, jak ji zachovat v situaci, kdy počet dostupných chovných jedinců zůstával velmi malý.

Severské chovy se postupně zapojily také do širší evropské výměny psů. Příkladem je švédská chovatelská stanice Lakkebo, která 7. července 2009 odchovala sedm štěňat ze spojení Trouble Ofinka a Cifra Beerta Tjamme's End. Jedna z fen, Lakkebo's Aztra, později odešla do Polska, kde se podle záznamů chovatelské stanice stala matkou prvního polského vrhu Laekenois. Další spojení ze stanice Lakkebo ukazují, že se psi dostávali také do Německa, Norska a Belgie. Například fena Lakkebo's Be Single, narozená roku 2018, později přešla do belgické chovatelské stanice d'Eroudur Christine Bouchat. Tato konkrétní vazba dobře ukazuje, že cesta Laekenois již nevedla pouze z původních západoevropských chovů na sever, ale postupně také opačným směrem.

Norsko je součástí této evropské výměny, přestože přesné počátky tamního chovu zatím nejsou dostatečně doložené. Konkrétní spojení se švédskými liniemi potvrzují například feny Lakkebo's Carma a Lakkebo's Covira z vrhu narozeného 12. března 2020, které odešly k norským majitelům. Jde o doložený příklad současného přeshraničního pohybu psů, nikoli o doklad prvních norských importů. Pro určení začátků norského chovu by bylo nutné prostudovat historické plemenné knihy Norského kynologického svazu.

Historie Laekenois v severských zemích tak získává mnohem konkrétnější podobu. Dánsko přivítalo první doloženou fenu roku 1983 a o rok později odchovalo svůj první vrh. Švédsko zahájilo chov v roce 1987 a jeho psi se podíleli na rozšiřování variety do dalších zemí. Finsko navázalo vlastním chovem roku 1988 a později začalo systematicky řešit otázku genetické rozmanitosti. Norsko se zapojilo do přeshraniční výměny, jejíž novější příklady lze sledovat v rodokmenech a chovatelských archivech.

Na rozdíl od počátků belgického chovu zde nešlo o hledání podoby nově vznikající variety. Severským chovatelům připadl jiný úkol: převzít vzácného belgického ovčáka, vytvořit mu vlastní chovatelské zázemí a přitom neztratit vlastnosti, které jej provázejí od dob prvních belgických pastýřů. Z několika importovaných psů se postupně vytvořila síť chovů propojující severní, západní i střední Evropu. Právě tato spolupráce je nejvýznamnějším odkazem severské kapitoly.

Laekenois přišel na sever jako vzácný host. Díky několika odhodlaným chovatelům se však stal součástí evropského příběhu, v němž každý nový vrh může znamenat další krok k zachování celé variety.

Laekenois ve Španělsku a Portugalsku – na západním okraji Evropy

Historie Laekenois na Pyrenejském poloostrově je příběhem vzácné variety belgického ovčáka, která se postupně dostávala do dalších částí Evropy díky spolupráci chovatelů a výměně chovných jedinců. Na rozdíl od Belgie, Nizozemska či Francie zde nevznikala významná historická centra jejího chovu. Španělsko a Portugalsko se však postupně zapojily do evropské chovatelské sítě, v níž mají pro zachování malé populace význam i jednotlivé chovatelské stanice a jejich mezinárodní kontakty.

Ve Španělsku se belgickému ovčákovi dlouhodobě věnuje Club Español del Perro de Pastor Belga (CEPPB), který spolupracuje s národní kynologickou organizací Real Sociedad Canina de España (RSCE). Klub zastřešuje všechny čtyři variety a podporuje jejich chov v souladu se standardem FCI. Laekenois zde však zůstává výrazně méně rozšířený než ostatní variety, především malinois. Omezená domácí chovatelská základna znamená, že zájemci o chov jsou závislí na spolupráci se zahraničními stanicemi, zejména v Belgii a dalších evropských zemích. Přesné počátky španělského chovu, první importy a nejstarší domácí chovatelské stanice zatím nejsou dostatečně doložené. Bez původních zápisů španělské plemenné knihy LOE proto nelze spolehlivě určit, kdo stál u jeho začátků.

Portugalsko nabízí konkrétnější pohled na rozvoj Laekenois, především díky chovatelské stanici Casa Mont'Alves. Její chovatelé se původně věnovali varietě tervueren a zájem o hrubosrstého Laekenois je přivedl ke spolupráci s belgickou chovatelkou Christine Bouchat ze stanice d'Eroudur. Toto spojení se stalo důležitou součástí portugalského chovu a umožnilo navázat na zavedené belgické linie. Casa Mont'Alves se postupně věnovala vlastnímu odchovu Laekenois, jejich povahovým a pracovním vlastnostem i studiu historie variety. Její chovatelský archiv zachycuje nejen vlastní psy, ale také rané belgické rodokmeny a události, které ovlivnily vývoj hrubosrstých belgických ovčáků.

Význam portugalské stanice spočívá také v mezinárodní spolupráci. Její odchovy se objevují v rodokmenech psů působících za hranicemi Portugalska, což dokládá propojení s širším evropským chovem. Přesná chronologie prvních portugalských importů a vrhů však vyžaduje další ověření v národní plemenné knize. Casa Mont'Alves proto nelze bez těchto dokladů označovat za historicky první portugalskou chovatelskou stanici Laekenois, ale patří mezi doložené představitele tamního chovu.

Španělsko a Portugalsko tak představují dvě rozdílné kapitoly evropské historie Laekenois. Zatímco ve Španělsku je zatím lépe doložené klubové zázemí než samotné počátky chovu, Portugalsko nabízí konkrétní příklad dlouhodobé chovatelské práce navazující na belgické linie.

Laekenois v Německu a Švýcarsku – dvě země, dvě cesty k zachování vzácné variety

Německo a Švýcarsko představují dvě zajímavé kapitoly evropské historie Laekenois. Přestože obě země sousedí s oblastmi, odkud se belgický ovčák postupně šířil do Evropy, hrubosrstá varieta zde nikdy nedosáhla početnosti svých příbuzných. Její chov se rozvíjel díky několika nadšeným chovatelům, zahraničním importům a klubům, které dokázaly vytvořit zázemí i pro nejvzácnější ze čtyř variet. Švýcarsko přitom nabízí překvapivě staré a přesně doložené počátky, zatímco německá historie je výrazně spojena s poválečným rozvojem organizované kynologie.

Ve Švýcarsku se první Laekenois objevili již v roce 1951, kdy byli do švýcarské plemenné knihy SHSB zapsáni dva psi, Yoro a Yvan. První doložený vrh se narodil roku 1966 v Payerne, ve frankofonní části země. Tato data jsou důležitá, protože potvrzují, že se Laekenois ve Švýcarsku objevil ještě před rozvojem chovu v řadě dalších evropských zemí. Zároveň ukazují, že samotný import několika jedinců neznamenal okamžitý vznik soustavného chovu. Mezi prvními zápisy a prvním vrhem uplynulo patnáct let.

Organizované zázemí belgických ovčáků zde vznikalo ještě dříve. Roku 1942 byl v Lausanne založen Švýcarský klub groenendaelů, jehož členové pocházeli především z francouzsky mluvící části země. V roce 1945 se organizace přejmenovala na Schweizerischer Klub für Belgische Schäferhunde (SKBS) a postupně se stala společným domovem všech variet. Pro Laekenois měla tato skutečnost zásadní význam: i při malém počtu jedinců mohl být součástí organizovaného chovu, který sledoval původ, zdraví a pracovní vlastnosti belgického ovčáka. Švýcarské chovatelské prostředí navíc udržovalo přirozené vazby na Francii, Belgii a Německo, což bylo při omezené domácí populaci mimořádně důležité.

V Německu získal belgický ovčák významné klubové zázemí roku 1958, kdy skupina chovatelů založila Deutscher Klub für Belgische Schäferhunde (DKBS). Klub od svého vzniku zastřešoval všechny čtyři variety, tedy i Laekenois. Zpočátku přitom šlo o poměrně malou skupinu nadšenců, protože belgický ovčák nebyl v tehdejším Německu příliš rozšířený. Postupně vznikl systém organizovaného chovu, vzdělávání chovatelů, zdravotních kontrol a hodnocení povahy. Laekenois tak získal stabilní institucionální zázemí, přestože počet jeho chovatelů zůstával omezený.

Německý chov dnes představuje několik stanic, mezi nimiž najdeme akai-san no ko, vom Wasserlosen Tal, von den Seelengefährten, Galdra's Mind, von Itjaga či vom Krönchenblick. Jejich rodokmeny dobře ukazují, že němečtí chovatelé pracují nejen s domácími odchovy, ale také s liniemi z Nizozemska, Švédska a Belgie. Například v září 2026 se ve stanici von Itjaga narodil vrh osmi štěňat, což dokládá pokračující aktivitu německého chovu. Zajímavý je rovněž přístup DKBS, který u Laekenois upozorňuje, že se zde na rozdíl od malinois dosud výrazně neoddělily pracovní a exteriérové linie. Zachování všestranného charakteru tak zůstává jednou z jeho největších předností.

Německo a Švýcarsko tak představují dvě rozdílné, ale vzájemně se doplňující cesty. Švýcarsko má doložené importy již z roku 1951 a první vrh z roku 1966, zatímco německý chov se opírá o klubovou tradici založenou roku 1958 a síť chovatelských stanic propojených s dalšími evropskými zeměmi. V obou případech zůstává Laekenois vzácný, jeho budoucnost však nestojí pouze na počtu odchovaných štěňat. Rozhodující je zachování zdraví, typické povahy, pracovní schopnosti a dostatečně rozmanitého původu.

"Laekenois nikdy nepotřeboval početné zástupy obdivovatelů. Jeho historie stojí především na chovatelích, kteří dokázali vzácnost proměnit v odpovědnost."

Zdroje:

1. Původ variety a Belgie

1. FÉDÉRATION CYNOLOGIQUE INTERNATIONALE. Chien de Berger Belge. Standard FCI č. 15. Online. Dostupné z: https://www.fci.be/nomenclature/Standards/015g01-en.pdf. [citováno 2026-02-10].

2. SOCIÉTÉ ROYALE SAINT-HUBERT. Bergers belges. Online. Dostupné z: https://srsh.be.srsh.be/fr/bergers-belges. [citováno 2026-02-02].

3. JILES, Mara Lee. Early Twentieth Century: Interrelationships between the Laekenois, Dutch Shepherd and Bouvier. Online. Southern California Bouvier des Flandres Club, 2003. Dostupné z: https://www.scbdfc.com/early-twentieth-century. [citováno 2026-08-16].

2. Nizozemsko

1. BELGISCHE HERDER CLUB NEDERLAND. Laekense Herder Beleid. Online. Dostupné z: https://bhcn.nl/vereniging/laekense-herder-beleid. [citováno 2026-07-06].

2. BELGISCHE HERDER CLUB NEDERLAND. Fokkerij. Online. Dostupné z: https://www.belgischeherder.nl/fokkerij/129-fokkerij. [citováno 2026-07-06].

3. JILES, Mara Lee. Early Twentieth Century: Interrelationships between the Laekenois, Dutch Shepherd and Bouvier. Online. Dostupné z: https://www.scbdfc.com/early-twentieth-century. [citováno 2026-08-16]. (Společný pramen pro belgickou a nizozemskou historii.)

3. Francie

1. SOCIÉTÉ CENTRALE CANINE. Le berger belge : diffusion et actualités. Online. Dostupné z: https://www.centrale-canine.fr/articles/le-berger-belge-diffusion-et-actualites. [citováno 2026-07-25].

2. SOCIÉTÉ CENTRALE CANINE. Rétrospective des Nationales d'Élevage 2010–2019. Online. Dostupné z: https://www.centrale-canine.fr/sites/default/files/2021-06/RETROSPECTIVE%20NATIONALES%202010-2019.pdf. [citováno 2026-07-25].

3. BERGERS BELGES PASSION. Pedigrees: élevage du Parc de l'Haÿ. Online. Dostupné z: https://pedigrees.bergerbelge.org/elevage-infos.php?id_elevage=222&lang=fr. [citováno 2026-07-19].

4. Severské země

1. BELGISKE HYRDEHUNDE. Belgierens historie. Online. Dánsko. Dostupné z: https://belgiskehyrdehunde.dk/belgierens-historie/. [citováno 2026-10-02].

2. DANSK KENNEL KLUB. Laekenois. Online. Dostupné z: https://www.dkk.dk/race/laekenois. [citováno 2026-10-01].

3. SVENSKA KENNELKLUBBEN. Belgisk vallhund/laekenois. Online. Dostupné z: https://www.skk.se/hundraser/belgisk-vallhund-laekenois/. [citováno 2026-09-08].

4. SVENSKA BRUKSHUNDKLUBBEN. Rasspecifik avelsstrategi: Belgisk vallhund. Online. Dostupné z: https://brukshundklubben.se/media/ps1pbstx/rasspecifik-avelsstrategi-ras-belgisk-vallhund.pdf. [citováno 2026-09-08].

5. VAJERT. Historia. Online. Švédsko. Dostupné z: https://www.vajert.se/4/Laekenois/historia.htm. [citováno 2026-09-12]. 

6. LAKKEBO. Our Litters. Online. Švédsko. Dostupné z: https://www.lakkebo.org/litters. [citováno 2026-09-12].

7. SUOMEN BELGIANPAIMENKOIRAYHDISTYS RY. Jalostuksen tavoiteohjelma: Belgianpaimenkoira, laekenois 2015–2019. Online. Finsko, 2014. Dostupné z: https://bin.yhdistysavain.fi/1606728/ga3hHXDcZGg6KBj4OPpP0_sBps/Jalostuksen%20tavoiteohjelma%20laekenois%202015-2019.pdf. [citováno 2026-09-12].

8. SUOMEN BELGIANPAIMENKOIRAYHDISTYS RY. Rodun historia. Online. Dostupné z: https://www.finbelge.fi/belgianpaimenkoira/rodun-historia/. [citováno 2026-09-12].

9. SUOMEN BELGIANPAIMENKOIRAYHDISTYS RY. Jalostus. Online. Dostupné z: https://www.finbelge.fi/jalostus/. [citováno 2026-09-12] .

10. SUOMEN BELGIANPAIMENKOIRAYHDISTYS RY. Kasvattajat. Online. Dostupné z: https://www.finbelge.fi/jalostus/meilleko-belgi/. [citováno 2026-09-12].

11. NORSK BELGISK FÅREHUNDKLUBB. Norsk Belgisk Fårehundklubb. Online. Dostupné z: https://www.nbfk.no/. [citováno 2026-08-14].

5. Španělsko a Portugalsko

CLUB ESPAÑOL DEL PERRO DE PASTOR BELGA. El Club. Online. Dostupné z: https://www.ceppb.info/club. [citováno 2026-10-22].

REAL SOCIEDAD CANINA DE ESPAÑA. Real Sociedad Canina de España. Online. Dostupné z: https://www.rsce.es/. [citováno 2026-10-22].

CASA MONT'ALVES. Laekenois. Online. Portugalsko. Dostupné z: https://www.montalves.com/laekenois.html. [citováno 2026-10-22].

CASA MONT'ALVES. Our Laekenois. Online. Portugalsko. Dostupné z: https://www.montalves.com/our-laekenois.html. [citováno 2026-10-22].

CLUBE PORTUGUÊS DE CANICULTURA. Clube Português de Canicultura. Online. Dostupné z: https://www.cpc.pt/. [citováno 2026-10-22].

6. Německo, Švýcarsko,

1. NIAVANA BELGIANS. History. Online. Dostupné z: https://www.niavanabelgians.com/history.html. [citováno 2026-09-11].

2. SCHWEIZERISCHER KLUB FÜR BELGISCHE SCHÄFERHUNDE. Ergänzende Zucht- und Körbestimmungen. Online. Dostupné z: https://skbs-cscbb.ch/fileadmin/zucht/klub/reglemente_zucht_de/EZB_-_Ergaenzende_Zucht-_und_Koerbestimmungen_des_SKBS_ab_2020.pdf. [citováno 2026-09-22]

3. DEUTSCHER KLUB FÜR BELGISCHE SCHÄFERHUNDE. Die 4 Varietäten. Online. Dostupné z: https://dkbs.de/die-4-varietaeten/. [citováno 2026-09-22].